Provydiza Nět

Tohoto, chronologicky druhého, období existence Provydizu (dále jen P.) jsem se aktivně účastnil, a proto o tehdejších událostech pojednám z mého subjektivního, zaujatého pohledu.

Za počátek intervalu jsem megalomansky zvolil polovinu roku 1991, kdy mi byla nabídnuta spolupráce a já jsem se poprvé, ještě jako pozorovatel, ocitl na zkoušce. Může za to kultovní kombo Vermona, které jsem si, vlastníc baskytaru bez aparátu, chodil půjčovat k Mirovi (tehdy se mu ještě říkalo Jura Michálek). Jeho spolubydlící tehdy byl Pavel Růžička zvaný Růža (nepleťte si ho s úplně jiným člověkem téhož jména) a od nich už byl Provydiz coby šutrem třísk.

Ale vraťme se k té "zkoušce orchestru", jejíž význam pro mé účinkování v P. byl fatální. Po pravdě řečeno se mé tehdejší hudební preference pohybovaly po úplně jiné koleji - namátkou vybírám HNF, Visací zámek, taky Iron Maiden a pomalu jsem začínal být i Led Zeppelin pozitivní, takže ze začátku jsem se přes ryze akusticky folkový zvuk přenášel docela špatně. Potom však můj pohled a následně i poslech připoutalo, že Pilot (taky Pavel Růžička - taky si ho nepleťte s nikým jiným téhož jména) tam v koutku potají šudlá na kytaru něco jiného a lepšího než nějací Bratři Nedvědové (nic proti nim, taková Johanka je skvělá píseň), jen mi bylo divné, proč se při sólech nepřipojí přes booster.

Jenomže potom, jako nebe z čistého blesku, přišel Noční bar, a to rozhodlo. Je zajímavé, že u této písně Jura Raštica jakoby se něčím přibližoval bluesovým zpěvákům, i když v mnohem civilnějším pojetí. Zajímavé proto, že obvykle se stylizoval spíš do folkloristicky rozjásaného výrazu - to memyslím jako chybu, spíš jako vlastnost.

Potom, na podzim 1991 jsem opravdu začal docházet na zkoušky pravidelně. Tedy pokud se konaly, což ze začátku bývalo vcelku zřídka. Aby se s tímto chronickým nezkoušením rázně zatočilo, bylo se postupně dohodnuto, že natočíme nahrávku, která by zahrnula veškerou dosavadní tvorbu. Z dnešního pohledu by se to mohlo jevit jako poněkud megalomanský projekt (je toho skoro 90 minut), pravda však je že se to stihlo, přestože zdaleka nebylo možné říci, že by repertoir byl nacvičený - velmi intenzivní vzpomínky mám na Přání k narozeninám, které jsme se narychlo učili při nahrávání, nebo na asi tak dvacetkrát opakovaně hraný Výlet.

Atmosféru při nahrávání však musím zhodnotit jako neuvěřitelně inspirativní. Vesměs všichni vypadali, že je to baví a ti, které to nebavilo (pokud byli), si to nechávali pro sebe a hádky a rozpory byly spíše věcné (jak se říká v nedělních politických debatách).

Výše zmíněné Přání k narozeninám už zpívala Jitka Danielová (dnes Martinková), která se později taktéž zapsala do historie Provydizu nezpochybnitelným způsobem - než ji vítr pudivítr zavál daleko na sever.

Uvedení první dlouhohrající kazety Provydizu mezi prostý posluchačský lid pak bylo provedeno slavnostně, obřadem, ku příležitosti kterého byl stvořen m.j. známý slogan "Pro Provydiz, pro Růžu, na víc už se nezmůžu" a který se protáhl. Hodně, už otvírali kolejní bufet.

Zbytek školního roku už si hudebníci užívali zaslouženého odpočinku (rozumějte: "málo se zkoušelo¨), Růža odjel do Holandska atd. až do dalšího zářivého momentu, kterým se stalo soustředění v Koryčanech na začátku srpna 1992. Z tehdejší sestavy se ho zúčastnili skoro všichni (jen Růža byl v Holandsku), a taky zde byly poprvé dvě nové zpěvačky: Jitka (viz ^), která pak v Provydizu vydržela dlouho a Terezka, která ješte tentýž rok z osobních časových důvodů spolupráci přerušila.

Pak nastal podzim, dokonce i já jsem měl všechny zkoušky, a po předchozích špatných zkušenostech jsme se dohodli, že zkoušet je důležité, a že to budeme podnikat pravidelně, každý týden. Kupodivu se to docela dařilo, až na to, že někteří přišli i o náhradní hudební nástroj (baskytaru). Pravidelné zkoušení mělo za následek beznadějný optimismus některých umělců, takže se plíživě začalo přemýšlet o veřejném vystoupení, ke kterému pak opravdu došlo - v Buchlovicích na folkloristické vánoční besídce, avšak ve značně redukované sestavě a pouze se dvěma kousky z repertoiru. Která byla ta druhá skladba (první bylo Jednou do roka), si už ale nemůžu vzpomenout.

Jemonže optimismus rostl a rostl a tak dá rozum, že nemohlo nadlouho zůstat jen u nějakého doupísňového mezištěku. Na jaře se tedy zformovaly bombastické přípravy na první celovečerní samostatný koncert. Nic se samozřejmě neobešlo bez komplikací - od tradičních vleklých problémů s nástroji (baskytara), přes metronomové spory, až po komplikace se zajištěním sálu. Původně plánovaný v Machině nám krátce před akcí vyfoukli jacísi klerikálové, naštěstí byl ještě k dispozici kinosál na K2, přijel dokonce i zvukař, kterému se po mírném boji povedlo zahřát aparaturu na provozní teplotu (za pomoci fénu) a tak monstrakce opravdu začala.

Diváků a posluchačů přišlo hodně, a přestože by bylo bývalo obtížné najít aspoň jednoho, který se osobně neznal s někým na podiu, byl to úspěch, ke kterému velmi dopomohlo, že v přestávkách mezi hudebními veledíly byly performovány i naléhavě aktuální satirické epigramy z dobře naostřeného pera Pavla P. Růžičky.

Celý výtěžek z koncertu byl věnován na účely večírku Provydizu a přátel na Šanderce, bývalé to hájovně s krbem a elektrickým topením se slabýma pojistkama. Něco se ještě muselo doplatit, ale, jak říkal Jura, co byste chtěli za deset korun (tolik stálo vstupné).

To už se ale rok pomalu chýlil ke státnicím (alespoň těm z nás, kteří studovali bez individuálních a jiných, studium prodlužujících fligen), a tím se blížil i konec tohoto období. Za závěrečnou událost se dá považovat další, v pořadí už třetí, veřejné vystoupení uskutečněné na hradě při příležitosti festivalu Buchlovská svíca, na podiu pro dosud neznámé talenty. Vystupující ansámbl byl opět v redukované, tolilo tříčlenné sestavě, což zapříčinilo i omezený repertoir - čas odehrát toho víc tehdy byl, moc dalších zájemců se tenkrát do popředí nehrnulo.

Tím naštěstí skočilo pouze jedno období, slavnější doba měla teprve přijít, na ni si však bylo potřeba počkat další dva roky.

Na co kdo tehdy hrál:

• Pavel Pilot Růžička - kytara stokrát jinak
• Jiří Raštica - hrdinný tenor, trampská kytara, občas mandolína, ochotnicky i cimbál
• Jitka Danielová - na hlas
• Jiří Mira Michálek - klavír z umělé hmoty
• Pavel Růža Růžička - mandolína Tatra, píšťala flétna
• Tereza Pavlincová - chvilkový zpěv
• Štefan Tillinger - kytara s myriádami strun
• Ondřej Popelka - zvukotechnik a celkový dobrodinec
• Petr Kos - průběžně mizející basová kytara