Provydiza Nět

Byla hvězdnatá noc
A měsíc nad krajinou
Tiše si po nebi kráčel
Snad kouzelná moc
Mě vedla v ta místa
Kde lidi nezahynou
Já kroky stáčel
Až přišel jsem k bříze
Byla zasazená do černé hlíny
Pak se pozvedl vítr
Kolem se roztančily
Divoké stíny

Pak jsem uviděl vílu
Oči jak perly
Vlasy až k pasu
Na krku znamení střelce
Já dlouho se díval
Na její krásu

Usmála se
A v ruce natažené
Držela karafiát
Já zeptal se: Proč?
Ona řekla, že ne proto
Abych s ní šel spát
Pak řekla: Jsem víla
Co lidem nosí
Radost a lásku
Jsem jediná víra
Která napomáhá
Proti zlobě a nářku

A já se zeptal: Proč
Je mezi lidmi zloba
Zloba a závist
Místo srdce kámen
Kámen místo květin?
A ona řekla: Nevím
Snad, že je jiná doba...
Pak posmutnělá
Zmizela v dáli
Zůstal jen ten stín

Viděl jsem vílu
Oči jak perly
Vlasy až k pasu
Na krku znamení střelce
Oči uplakané
A úzkost v hlasu

---
J. Raštica, 1988