Provydiza Nět

Tam, kde jednou spadnou
Slzy šarlatových draků
Tam snad i skály vadnou
Tam země po sto roků
Už nevydá své plody
Ani stéblo, ani dítě
Tam marně v kalné vody
Vrhá rybář svoje sítě
Tam hladem vlci vyjí
A prchají i vrány
A lidé, co tam žjí
Se cítí víc jak sami
Víc, než kdokoli z nás...

Drak pláče nad tou zemí
Která byla jeho láskou
Že ji cizí ruce plení
Oči vážou černou páskou
A pak ke zdi život staví
Život jediný a křehký
A stále hledají ten pravý
Budiž jim osud lehký
Vždyť nevědí, co činí
To už jednou jeden pravil
A že viděl víc než jiní
Vlastní lid ho za to zabil
Tak, jako mnohý z nás...

Drak pláče do mé duše
Z jeho slz mám Rudé moře
A v tom moři salvy z pušek
Razí průchod pro mé hoře
Vidím ohně na pahorcích
Vidím oči plné strachu
Rudě zářit temnou nocí
Stáda duní mračny prachu
Slyším lament nad tou zemí
Slyším - z dálky zvony bijí
Drak už nemá, co by ronil
Odlétá pryč galaxií...

---
P. Růžička, 1996