Provydiza Nět

Když sníme, oči přivíráme
Když bdíme, nevidíme to, co máme
A mnohdy ještě schválně oči zavíráme
Před pravdou

A když už ji náhodou známe
Raději před ní utíkáme
A tak se ptám, jak vypadáme
Před pravdou

Na co ty oči, na co je máme
Když mnohokrát sami za pravdu dáme
Zrovna tomu, kdo utíká
Před pravdou

A navádíme vlastní známé
A myslíme, že sami všechno nejlíp známe
A pak všichni společně utíkáme
Před pravdou

Tak co z toho máme?
Tak co z toho máme?

Hledáme lásku čistou jak sklenice vína
Jenže kolem už je jen bláto a špína
Pár nesmělých slov, co ještě známe, každý zapomíná

Za pravdu a lásku se dnes málokdo hádá
Raději klopýtneme a ohneme záda
A jak chutná zrada, to každý z nás mnohdy připomíná

A když nemáme slov, užijem argument pěstí
A pak všichni si myslí, že věřit je štěstí
Ale málokdo ví, že možná právě teď stojíme na rozcestí

---
J. Raštica, 1988