Provydiza Nět

Když venku prší a není kam jít
Z okna se dívám na mokrou ulici
Celičkou duší vnímám ten klid
Co ruší jen kapky z nebe se valící
Po dlažbě chodí lidé zmáčení
A já dál poslouchám z rádia hlášení:
Nadále déšť, na horách sníh
Místy se bude tvořit náledí

Když venku prší a není kam jít
Přemýšlím, proč se lidi na sebe tolik mračí
Vždyť přece úsměv všem sluší líp
A těm druhým to většinou stačí
Na to, aby si řekli: Dobrý den
I když dnes prší, bude svítit slunce za týden
A tak si říkám, proč být k sobě hluší
Beru si deštník a vyrážím ven

Když svítí slunce a není kam jít

Malé batole uprostřed chodníku
S projevy nevole žmoulá kus rohlíku
Přemýšlí, čím to je, že svět je veliký a ono tak malé
Domů je daleko a tak si tu hraje

To malé batole určitě neví
Že změní postoje a v mnohém sleví
Zatím ať rádo je, že lozí po čtyřech a nepadá z výšky
A tak se začly psát stránky nové knížky

---
J. Raštica, 1993

Přišlo mi přání z velké dálky
Nadepsané mou adresou
Dívčí ruka ho vložila do obálky
S nadějí, že mi ho pošťáci přinesou
A tak otvírám tu obálku
Už vidím, je to přání k narozeninám
Už vidím nadpis vymalovaný
A tak čtu a přitom vzpomínám:

Chci ti jen poslat malé přání
A v něm se zmínit o mnohém
O nadějích a o zklamání
O smutku skrytém za rohem
O tom, co je a není hřích
O tom, že láska vzplane ve všech ročních obdobích
O tom, že lež je sladká, i když není
A že nemá být čas na trápení
A že se více hodí smích

Nakonec bych se chtěla ještě zmínit
O bosých nohách v letní trávě

Jsem negativ černých myšlenek
I když mi říkáš, že už se se mnou loučíš
Vím, že zas nalijem si vína do sklenek
A že se setkáme, snad za pár dní a nebo za měsíc
Jsem pozitiv barevné fasády
Protože doufám, že pořád po mně toužíš
Pískám si písničku s městem za zády...

Chci tě na housle jednou slyšet hrát
To bude souzvuk, ba přímo harmonie!
Chtěl bych si jen tak s tebou zapískat
Ale nesmíme hrát z partesů, neboť jsem samouk
Snad zamáváš na cestu zpáteční
Ještě mi popřej, ať se mi dobře žije
Pískám si písničku, pořád mi v uších zní...

---
J. Raštica, 199

Když sníme, oči přivíráme
Když bdíme, nevidíme to, co máme
A mnohdy ještě schválně oči zavíráme
Před pravdou

A když už ji náhodou známe
Raději před ní utíkáme
A tak se ptám, jak vypadáme
Před pravdou

Na co ty oči, na co je máme
Když mnohokrát sami za pravdu dáme
Zrovna tomu, kdo utíká
Před pravdou

A navádíme vlastní známé
A myslíme, že sami všechno nejlíp známe
A pak všichni společně utíkáme
Před pravdou

Tak co z toho máme?
Tak co z toho máme?

Hledáme lásku čistou jak sklenice vína
Jenže kolem už je jen bláto a špína

Možná sedíš sama doma, čekáš zazvonění
Čekáš na někoho, kdo má pro tebe pochopení
Čekáš na někoho, kdo ti řekne: Jsi má jediná
Čekáš na všechno, co je pěkné, tak to začíná

Od slunce se lesknou sítě pavučin
Slova mají příchuť tesknou, na duši stín
Vlaky mají zpoždění nebo jezdí jen odnikud nikam

Možná sedíš sama doma, čekáš zazvonění
Slyšíš jen na kostele zvon a už jen to pomyšlení
Že sedíš sama v pokoji možná trochu zabolí

Možná, že právě teď někdo k tobě stoupá po schodech
Tak ještě chvilku tiše seď, hledej tvář ve čtyřech zdech
Jen pár slov sem dolehlo z večerní ulice

Řekl jsem - holka, tak se měj
A krátké pousmání možná nebylo to nej...
Které ti splní jedno z přání
Tak se taky pousměj a třeba zrovna tomu
Že i když bolí loučení, navracíš se domů
Kde to znáš

Řekl jsem - holka, tak se měj
A doteky tvých dlaní mně připomněly vzpomínej
Řekl jsem - pošlu psaní
Tak ti zdálky posílám tuhle krátkou píseň
Která snad doletí až tam, kde očekávám přízeň -
Za tebou

V odlescích oken paneláků
Ještě vidím tvoje líce
Ale vím, že světla vlaku
Co odvezl tě, už neuvidím více
Vím, že asi nemá význam stírat slzy z tváří
Ale sám sobě se přiznám

Trocha historie a trocha trápení
Se spolu snoubí na hlavním nádvoří
V člověku srdce bije i v pevnosti z kamení
Láska i nostalgie, to všechno je mládí
Po schodech ke staré lípě
Která prý pamatuje 16. století i s loveckým právem
Naděje pořád žije a snad ani neumírá
Občas se proletí a pak zas usedá na zem

Za sebe můžu říct, že bylo mi fajn
všem prázdninovým láskám z hradního nádvoří
Mince má rub i líc, na to snad zapomínám
Ale jednou bych chtěl stát na cimbuří
Až hvězdy zahoří

Trocha současnosti a trocha historie
Radost i mámení, to všechno je mládí

DEMO-DOMA 1996, MP3
Mraky tvoří hranici stínů
Mezi světlem a tmou
Mrholení smývá z ulic špínu
A ptáci do tance zvou

Kdesi mezi nebem a zemí
Svítí barvy duhové
A smutek, o kterém snad jen zdálo se mi
Je jak kostka ledu ve sklenici
Nebo dlaní přitlačená k líci
Která mění svůj tvar a pak mizí - roztává...

---
J. Raštica, 1993

To už se prostě někdy stává
Uprostřed zimy vykvete sedmikráska
Na louce neroste jen tráva
A mezi lidmi není jenom láska
Nemusí slunce vyjít ráno
To občas každému bych připomněl
Mnohému řekl bych své ano
Mnohé bych změnil, kdybych směl

Chodil bych jen tak s kytarou
Na horách a v přístavu
Hrál bych tu píseň prastarou
A trable hodil za hlavu
A bílé květy kopretin
Bych vplétal holkám do vlasů
A díval bych se na krásu

To už se prostě někdy stává
Že se ti zdá, že vlaky ujíždí
Tvá holka na cestu ti mává
Ty víš, že uvidíš ji zas až bůhví kdy
Po každé noci přijde ráno