Provydiza Nět

Možná sedíš sama doma, čekáš zazvonění
Čekáš na někoho, kdo má pro tebe pochopení
Čekáš na někoho, kdo ti řekne: Jsi má jediná
Čekáš na všechno, co je pěkné, tak to začíná

Od slunce se lesknou sítě pavučin
Slova mají příchuť tesknou, na duši stín
Vlaky mají zpoždění nebo jezdí jen odnikud nikam

Možná sedíš sama doma, čekáš zazvonění
Slyšíš jen na kostele zvon a už jen to pomyšlení
Že sedíš sama v pokoji možná trochu zabolí

Možná, že právě teď někdo k tobě stoupá po schodech
Tak ještě chvilku tiše seď, hledej tvář ve čtyřech zdech
Jen pár slov sem dolehlo z večerní ulice
A denní světlo se sluncem podléhá panice

Pak jsem vstal, otevřel dveře od pokoje
V ruce tvou fotku, chvilku jsem váhal vstoje
A pak jsem zas zavřel - vždyť už nejsi moje

---
J. Raštica, 1988