Provydiza Nět

To už se prostě někdy stává
Uprostřed zimy vykvete sedmikráska
Na louce neroste jen tráva
A mezi lidmi není jenom láska
Nemusí slunce vyjít ráno
To občas každému bych připomněl
Mnohému řekl bych své ano
Mnohé bych změnil, kdybych směl

Chodil bych jen tak s kytarou
Na horách a v přístavu
Hrál bych tu píseň prastarou
A trable hodil za hlavu
A bílé květy kopretin
Bych vplétal holkám do vlasů
A díval bych se na krásu

To už se prostě někdy stává
Že se ti zdá, že vlaky ujíždí
Tvá holka na cestu ti mává
Ty víš, že uvidíš ji zas až bůhví kdy
Po každé noci přijde ráno
To občas každému bych připomněl
Mnohému řekl bych své ano
Mnohé bych změnil, kdybych směl

Odvěká znamení zvěrokruhu
Bych hledal na noční obloze
Brouzdal se v rose a chytil duhu
Povozil se na Velkém voze
A rukou rudou od malin
Bych dívčí ústa pokreslil
Ve vysoké trávě bych svůj sen snil

To už se prostě někdy stává
Že i když nemůžeš, chceš utíkat
Občas tě potká radost, sláva
Jindy se vzdáváš toho, cos měl rád
Škoda jen, že mi není dáno
Abych občas každému připomněl
Nemusí slunce vyjít ráno
Nemůžu změnit, co bych chtěl

Ze zlatých paprsků slunečních
Bych utkal plátno hedvábné
Štěstí by mi rostlo na polích
Spolu s láskou, která nestárne
Na každý den tisíc úsměvů
Bych měl pro lidi na Zemi
To všechno chtěl bych, věřte mi

---
J. Raštica, 1988